Hitomi vs. DaiKi

Hm .. Pousmál jsem se. Věděl jsem, že mizukage nemůža prohrát tak snadno..
Zpoza stromu se na Hitomi vyřítili dvě černo-červené lišky velkou rychlostí a zaměřili se jí na otevřené rány.
Už jen malou chvilku ..

Sklonila jsem hlavu a nebezpečně se usmála. ,,To ti nevyjde." šeptla jsem. Začalo se mi trhat oblečení, zůstaly na mně jen cáry. Ze zad mi narostla křídla, díky kterým jsem se vznesla do vzduchu a tím tak unikla těm dvěma liškám a poskládala pečetě.
,,Hyouton: Hyourou no Jutsu!" ze země stoupal led, který pohltil obě lišky. Ušklíbla jsem se.
,,Tentokrát se tak snadno chytit nenechám...Daisuke."

Čas tohle skončit.. Seděl jsem pod stromem v liščí formě a otevřel oči.
Ukážu ti co je rychlost !
Vyskočil jsem na strom a podíval se na ní jak si tam tak poletuje, poté jsem si vyhlédl strom za ní.
Použiju to hned .. nejrychlejší útok, který dokážu ..
Srst se mi rozpálila tak, že vzplanula úplně.
Raiton no shi !
Nepřekonatelnou rychlostí jsem kolem ní prolétl tak, že za mnou zůstala jen ohnivá čára, která já stačila zranit, čemuž napomohli i ohnivé drápy. Přistál jsem na druhém stromě, který postupně ohořel.

S úsměvem jsem to celé sledovala a to i přesto, že mě jeho drápy opět poranily. Tentokrát mě to už nebolelo tolik, nebo jsem to alespoň nevnímala. Stále jsem pociŤovala tu ohromnou čakru, která mi proudila v těle. Je strašně rychlý a silný......Zrcadla nepomůžou.....
,,Trochu tě zchladíme,....Jestlipak má lištička ráda vodičku?" vylétla jsem ještě o něco výš a to tak, že už nebyl žádný strom, díky kterému by mě dosáhl. Leda by si na mě nějakým způsobem vyskočil. Velkou rychlosti jsem složila pečetě.
,,Suiton: Juuha Shou!" do vysokých výšek a pocelém place se valila obrovská vodní vlna, velká Tsunami. S úsměvem jsem to sledovala. V tom jsem však zkřivila obličej bolestí. Předtím jsem to necítila, ale opět to pálení. Zase se ozvalo a tentokrát na jiné části těla. Zřejmě strach z ohně je silnější, že si ho uvědomuji, zatímco bodnutí drápama ne...

Když jsem zahlédl vodu, moje srst vyhasla a já začal utíkat po stromech co nejdál od zdroje vody.
Doběhl jsem k propasti, kterou jsem díky své rychlosti a silnému odrazu přeskočil. Poté jsem se otočil a sledoval jak voda stéká do propasti.
Tohle nebylo hezký, měl bych dávat bacha ..

Pomocí křídel jsem se přenesla za ním. Snesla jsem se na zem a pousmála se.
,,Yare, yare...přece neutíkáš." přiblížila jsem se o krok. Chytly mě ale křeče. Kso...neumím druhý stupeň ovládat dlouho... Padla jsem na kolena a nechala zmizet jak křídla, tak celou pečeť. Cítila jsem bolesti po celém těle, pálení. Cítila jsem, jak mi po nahé kůži stéká krev, má krev. Smířlivě jsem se usmála.
,,Kdo by to byl řekl, že na tebe budu krátká i s druhým stupněm prokleté nebeské pečetě..." zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. I když jsem měla čakru, neměla jsem sílu. Bolest bala silnější. Zbylo mi počkat na jeho útok a podle toho usoudit, zda se mu vyhnout dokáži nebo ne.

Jak ubohé .. mizukage tu přede mnou klečí na kolenou ..
Došel jsem pomalu k ní a naposled rozpálil své drápy, zabodl jsem jí je do stehna.
Dochází mi čas ..

Vyjekla jsem. Tolik to bolelo. Dívala jsem se mu do očí. V jeho se zračila síla a odhodlání. Nebojácnost a...snaha pokořit mě.
,,Tak moc mě chceš...zabít, Daisuke?" usmála jsem se a roztřásla se. Nebyl to strach, ale svazující impulzy a návaly bolestí. ,,Tak moc...chceš náš souboj vyhrát?" zaklonila jsem hlavu, cítila jsem v puse chuŤ železa, tmavě rudé tekutiny. Hlavně jsem cítila hladný vzduch. Zase jsem se mu podívala do očí. Věděla jsem, že už nemohu. Nemohla jsem se postavit, každý můj pohyb by stejně zarazil. Má neuvěřitelné vnímání, byla jsem vyčerpaná a zraněná.
,,Tak do toho." pobídla jsem ho a myslela jsem to smrtelně vážně.

Zbytek chakry jsem vložil do ní skrz drápi a částečně tím zahojil její rány, hlavně popálenini, poté se moje forma zrušila a já padl na kolena.
Podíval jsem se jí do očí "nemusím člověka zabít abych si něco dokázal .. a obvzláště ne tak výjímečné .. ke smrti máš daleko .." pousmál jsem se

Sledovala jsem ho a pousmála jsem se. Popáleniny byly vyléčené, jízvy zůstanou. Rány nejsou zacelené, pečeť vše nevyléčila, ovšem vykrvácení už nehrozilo.
,,Nejsem tak silná. Jsem naučená zabíjet, ale.. Porazili mě lidé s menší hodností, než jsem já, přinejlepším jsem byla na pokraji smrti. Jen si všichni myslí, že když jsem ty útoky přežila a přežila několik válek, tak jsem bůh ví jak silná. Nebýt toho monstra, co se ze mě stane po použití pečetě..." ruka mi automaticky zajela k těm třem tečkám, ,,několikrát bych už byla mrtvá.." usmála jsem se medově a opatrně zvedla ruku k Daisukemu. Každý pohyb mi činil velkou bolest. Dlaň jsem mu položila na tvář. ,,Máš velké nadání a nemám na mysli jen tvé schopnosti. Trénuj se a rozvíjej a dotáhneš to opravdu daleko." usmála jsem se znovu. Ruku jsem zase odtáhla a zaklonila hlavu. Nebe bylo ocelově šedivé. Pomalu se na zem snášely bělounké vločky sněhu, které na holé kůži studěly a na zranění štípaly, ale bylo to tak příjemné. ,,Asi to měl být můj čas.." zasmála jsem se jemně. NAtáhla jsem se a dotkla se jeho uší. Kawaii nya! ^^