Daisukeho vila

,,Dobře." přikývla jsem a dívala se na něj, jak jde ke mně blíž. Objal mě a otíral se o mě. Nesměle jsem mu objetí opětovala. Neuměla jsem pracovat se vztahy, nikdy jsem nic takového nepoznala, jen jsem to pozorovala u Daisukeho a jeho manželky. No a taky u mě funguje kočičí instinkt, stejně jako u koček. Přesto se mi to ale líbilo. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Usmála jsem se.
,,Tak nám něco připravím tedy." rozhodla jsem s úsměvem.

"Určitě uděláš zase něco skvělého.." usmál jsem se na ní a políbil jí na čelo. "Vždycky vaříš skvělá jídla, ať je to cokoliv. To, že vaříš podle kuchařky neznamená, že jsi nějaká průměrná kuchařka, jde o to, jaký je výsledek a ten je u tvých jídel vždy skvělý."

Pousmála jsem se. ,,No i tak. Většinou se to dle receptu pokazit nedá." naklonila jsem hlavu na stranu a vymanila se mu z objetí. Došla jsem k místu, kam předtím dopadl hrneček a posbírala střepy, které jsem prozatím položila na tác od snídaně. S tím jsem pak pomalu mířila dovnitř.
,,A máš nějaké speciální přání na oběd?" zeptala jsem se Daisukeho předtím, ež jsem začala. Mezitím jsem vyhodila střepy a začala umývat nádobí, které tu od snídaně zůstalo.

Chvíli jsem přemýšlel, když mi položila otázku, co bych si dal. "Dáme si to co máš nejraději. Jídlo, které nejvíce chutná tobě, abych věděl co máš ráda a stejně tak to mohl i já ochutnat a třeba si to oblíbit." usmál jsem se a šel za ní do kuchyně.

Usmála jsem se. ,,Nejsem tak složitá s jídlem. Když se zamyslíš, dojde ti, co mám úplně nejraději." Otočila jsem se na něj, věnovala mu krátký pohled a potom jsem se znovu otočila jemu zády, abych mohla doutřít nádobí a začít konečně vařit. Zatímco jsem mu byla zády, usmívala jsem se. Ačkoliv jsem si to přála, nedoufala jsem v to a hlavně tomu ani nevěřila.

"Tak nejraději máš určitě mléko a výrobky s ním spojené, takže máš nejspíš ráda jogurty, krupicovou kaši a podobné věci z mléka." řekl jsem a díval se na ní jak vaří. "Taky máš určitě ráda smetanu a smetanovou zmrzku. A taky máš ráda, když na tebe ve sprše padá voda a dotýká se tvého těla.." řekl jsem hned následně za předchozí větou.

Na všechno jsem přikyvovala hlavou a krájela zeleninu jako přílohu, tou jsem začala, protože jí bylo nejvíc. U všeho jsem se usmívala. Ve chvíli, kdy jsem ho chtěla zarazit, že mu tam něco chybí, on ale pokračoval, a řekl něco, co mě úplně vykolejilo. Doufala jsem, že se k tomu nevrátí. Cukla jsem sebou, když to vyslovil a škrábla se nožem. Maličko, ale škrábla. Nůž jsem tedy položil a prst si přiložila ke rtům, abych krev olízla.
,,Um no...Tos vidět neměl...je to trapný..." zamumlala jsem pořád k němu zády.

"Doufám, že máš teď na mysli to, že ses řízla do misky, protože to druhé trapné není.. a já to neviděl, jen slyšel." pousmál jsem se a došel do koupelny, tam jsem vzal z lékarničky náplasti a donesl jí jednu. "Dej sem prstím, zalepím ti to."

Otočila jsem se k němu a nastavila mu prst, který potřeboval ošetřit, tedy dle Daisukeho, podle mě to nic nebylo.
,,To je ještě trapnější, žes to spíš slyšel.." tváře jsem měla červené a očima jsem uhýbala, protože jsem se styděla. Raději jsem ho jen pozorovala při tom ošetřování. Pomalu jsem mávala ocáskem.

"Ale hlasoví projev vzrušení je jak u lidí tak u koček přirozený.. to není nic trapného." usmál jsem se a oblepil jí prstík náplastí. "A ne že si jí sundáš ! Bude tam dokud se ti to nezahojí.. aby sis pamatovala, že musíš být více opatrná."

,,Umm jo, ale v normálních situacích." povzdechla jsem si. Znovu jsem se otočila k lince a dokrájela všechnu zeleninu, kterou jsem následně naskládala na talíř a trochu osolila. Potom jsem vyndala dva kusy losových plátku a ty jsem jen tak přírodně na másle osmažila. K nim jsem osmažila ve friťáku hranolky. Naaranžovala jsem to na talíř a donela na jídlení stůl. Podala jsem Daisukemu příbory, sklenku pití, nakrájenou zeleninu a počkala, až se usadí k jídlu, jak jsem to měla ve zvyku. Je teĎ jsem nebyla připravena odejít, jako vždy, ale zasednout ke stolu taky. Ta půl hodina na přípravu jídla mi dala alespoň na vyčištění myšlenek.
,,Dobrou chuť." popřála jsem s kývnutím hlavy, což mělo znamenat poklonu. Byl to prostě zvyk.

"Dobrou chuť i tobě Hitomi.." usmál jsem se na ní a vyzval jí aby se posadila vedle mě. "Vypadá to moc hezky.. takže tohle ty ráda jíš ? Úplně jsem vypustil to, že kočky mají rády taky rybky.." došlo mi a vzápětí jsem se nad tím jen pousmál.

Pokývala jsem hlavou a zamávala ocáskem.
,,Řekla bych, že tohle nám chutná více než mléko....Teda, alespoň mně ano, i když mléko si dám taky ráda." pousmála jsem se a posadila se vedle Daisukeho. Ukrojila jsem si první kousek a snědla ho. Chutnalo mi to. Většinou jsem si dělala jídlo zvlášť a často to bylo něco lehkého. To, co jsem vařila svým pánům, jsem nejedla, přišlo mi to neslušné. Trochu jsem toho ale litovala, tahle ryba byla dobrá.

"Hmm... to je poprvé co se mnou jíš u stolu.." řekl jsem, když jsem se na ní díval, jak si vychutnává rybku, kterou sama připravila. "To je tak.. zvláštní.. nechápu proč tě nenechala nikdy jíst s náma ... vždyť jsi taky člověk." povzdechl jsem si a také se pustil do toho výborného jídla. "Je to moc nom!" usmál jsem se na ní.

Pousmála jsem se nad tím, co řekl a na chvíli přestala jíst.
,,Když já to nikdy neřešila. Vždycky jsem byla šťastná za střechu nad hlavou, že jste mi dali oblečení, že mám co jíst. Mám vlastně úplně všechno, co k životu potřebuji." usmála jsem se. Položila jsem příbor úplně.
,,Vždycky jsem věděla, že jsem jiná, to byl taky důvod, proč jsem byla na ulici tak dlouho sama. Vystačila jsem si tím, jak se živily pouliční kočky, zařídila jsem se stejně. Odevšad nás ale vyhazovali a mě považovali za zrůdu, báli se. I přesto, že jsem vypadala jaké malé kotě." usmála jsem se znovu. ,,No a pak jste přišel vy. Zachránil jste mě, když jsem byla v nejhorším a hrozilo, že více nevydržím. Dal jste mi vše, co potřebuji a chovali jste se ke mně hezky. To, že se na mě občas díval někdo skrz prsty, to jsem brala jako malou daň za to, že tu mohu žít. Vždycky jsem tu byla šťastná." usmála jsem se a zavřela oči, aby neviděl, jak se mi v tu chvíli trochu zaleskly. Byly to slzy štěstí, ale ani tak jsem nechtěla, aby byly vidět.

"Asi jsem už v té dobře tušil, že tě budu pro život potřebovat .. a to nejen jako služebnou.." odpověděl jsem jí k jejímu vyprávění. "Ale opět mi vykáš, asi ti budu muset ukázat více své náklonosti, aby sis rychleji zvykla." usmál jsem se a dojedl vynikající oběd.

,,Možná." přikývla jsem. ,,A omlouvám se...celá léta jsem vykala, tak...je to trochu nezvyk." poškrábala jsem se kdesi za ouškem. Pak jsem dojedla oběd, s chutí jsem snědla celý ten kus ryby. Pak jsem si na něco vzpomněla.
,,Jak jsi myslel ,,Více náklonnosti"?" naklonila jsem hlavu na stranu. Zaínala jsem se těšit, až poznám, co je to vztah.

"To tě prostě člověk vezme a nakloní tě o pár stupňů doprava či doleva." zasmál jsem se. "Ale ne.. prostě .. budu se s tebou mazlit, víš ?.. protože .. jsi krásná a .. já jsem se do tebe zamiloval .. a tak se tě chci dotýkat a říkat ti věci, které smíš slyšet jen ty .."

Postavila jsem se, abych uklidila talíře, když se smál. Pak jsem zčervenala, když mi vyjmenovával, co se všechno by se mnou rád dělal. Bylo to tak příjemné poslouchat a vzrušující představovat si to. Okamžitě jsem v hlavě viděla všechny chvíle společně strávené. A když řekl, že se do mě zamiloval, myslela jsem, že sním.
,,Vážně?" zeptala jsem se a v očích byla vidět zvědavost a radost. Nejen v očích, při té radosti jsem zvedla do vzduchu i ocásek, což značilo velkou spokojenost.

"Ano.. a teď tady necháš to nádobí hezky na zítra a já ti s tím zítra pomůžu. Teď půjdeš se mnou do hezké velké vyhřáté postýlky a budeme spolu spinkat. Jelikož to zamilované páry dělají." usmál jsem se na ní a chytl jí za ruku abych jí odvedl do ložnice.

,,Ale.." chtěla jsem namítnout, že by se to mělo umýt hned, ale Daisuke mě už táhl pryč z jídelny. Nechala jsem se tedy držet za ruku a táhnout do ložnice.
,,Spolu spinkat? Takhle brzy? Za světla?" vyptávala jsem se, než jsme vystoupali schody a došli tam. Nebyla jsem si totiž jistá, co tím 'spolu spinkat' vlastně myslí, jestli jít spát, nebo....Tahle představa mě vzrušila. Kousla jsem se do rtu..

"To nevíš ? Po obědě se chodí spinkat, učí nás to už od školky. Máme si dopřát odpočinek, když můžem, aby jsme v klidu strávili jídlo, které jsme snědli a nebylo nám pak špatně." usmál jsem se a dovedl jí až do útulné ložnice, která byla slazena do krvavě rudé, kombinované s černou a bílou barvou. Došel jsem s ní až k posteli a vzal jí na ruce. Následně jsem jí uložil, protože postel byla dost vysoká, tak aby neměla problém se na ní vyškrábat. Potom jsem si lehl k ní a přitulil se k ní.

Nechala jsem se dovést do ložnice. Byla jsem zde mockrát, abych tu uklidila a vždycky mi to dalo práci, protože samotná postel a potom ještě matrace, bylo to prostě na mě vysoký. Jsem totiž trochu menší neko. Neprotestovala jsem tedy, když mě zvedl do náruče a položil do postele. Odhrnula jsem deku, aby si mohl přilehnout i Daisuke a potom jsem nás přikryla. Přitulil se ke mně. Pousmála jsem se a namáčkla se na něj ještě víc.
,,Takže odpolední spánek?" zašeptala jsem a zavřela oči.

"Ano .. můžeme buď spinkat, nebo si hrát, to záleží na Neko-Himi." usmál jsem se na ní a políbil jí na nosánek. Ještě na chvíli jsem se z postele vytratil a zatáhl všechny závěsy v místnosti. Bylo zde útulno a teploučko, z okna vanul slabý studený větřík a osvěžoval vzduch v místnosti. Vrátil jsem se zase do postýlky a opět se přitulil.

Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Nadechla jsem se k otázce, ale on mi někam odběhl. Když zatáhl závěsy, pousmála jsem se a moje oči se zaleskly. Tma mi nevadila, viděla jsem v ní velice dobře. Znovu jsem se k němu přitulila a konečně se mohla zeptat.
,,Hrát? Jak? A co?" zvedla jsem k němu hlavu.